David Michie: Dalajlamova kočka a čtyři tlapky duchovního úspěchu
Čtěte kousíčky, jednotlivé kapitoly. Je to jako vracet se k bonbonkům, o kterých už sice víte, jak chutnají, ale ony vás překvapí.
Tím, že se znovu rozvoní a s velkou pravděpodobností objevíte i nový odstín jejich příchutě.
No a... nejlepší je, že tato kniha je i v podobě audioknihy (Ivana Jirešová je skvělá kočka), takže to UŽ VŮŮŮŮBEC!
Bavilo mi si s touto knihou hrát.
Číst ji spořádaně, i naprosto neuspořádaně…
Ten klidný, moudrý, přemýšlivý a laskavý život, který dalajlamova
kočka vede – ten voní celou knihou, každou stránkou a doslova naplní i buňky
čtenářovy.
Procházet se životem jak kočka a vidět lidi…
A cítit jejich starosti a cítit laskavost dalajlamovu, která
s patřičným nadhledem ukazuje, jak ve své podstatě život je jednoduchý.
Vnímala jsem často rozpor mezi tíhou bytí a relativní lehkostí (leč zároveň
neskutečnou zodpovědností) protagonistů jednotlivých příběhů, ale ta směs
obyčejné všednosti a sváteční svatosti byla úžasná. Jako když si uvaříte šálek zeleného
nesmírně drahého a vzácného čaje a vychutnáváte si ho při pohledu na vám známý
a důvěrný domov, výhled z okna, v situaci tak obyčejné, jak jen
obyčejná může být.
Je to jako vnést do šedého žití kousek světla. Které někdy
ukáže kudy dál, někdy jen naťukne myšlenkové pochody, po kterých bychom se měli
dát a ještě ke svému vlastnímu šálku zeleného čaje uzrát. Nesmírně milé a
přívětivé čtení, které pohltí lidskou duši do pocitu domova, radosti, čiré
radosti, která se jen těžko popisuje.
A nyní vše nahlížím bez očí milovníka koček, tohle je takový
všeobecný dojem. Nevím, jestli to byl záměr, ale když porovnám Čtyři tlapky s Psem
Jejího Veličenstva, tak ten psí pohled byl takový veselejší, hravější, měla
jsem celou dobu pocit, že pes, i když pozorně poslouchá a řeší v podstatě podobný
princip příběhové linie, tak kdyby chtěl, každou chvíli může radostně odběhnout
jinam a prostě být zase psem. Z toho kočičího pohledu je cítit větší klid,
snad i zvláštní zodpovědnost duše. Kdoví, jestli je to jen můj pocit, nebo to
autor skutečně takto zamýšlel.
Když pes odejde ze scény, jde za radostí? Když kočka odejde
ze scény, jde za klidnou moudrostí a svým vlastním tajemstvím?
Kromě příběhů, které jsou skutečně velkou lahůdkou, se nám
mohou myšlenky rozletět i těmito směry a věřte mi, že nakonec možná skončíte u
toho šálku zeleného čaje a budete si přát být kočkou Jeho svatosti.
A myslím, že jednu novinku můžu prozradit…
„Nevěřila jsem vlastním očím! Pod stánkem pana Patela u
brány namgyalského kláštera, na tomtéž místě, kde jsem ho kdysi spatřila z parapetu
okna v prvním patře, byl ten nejúžasnější mourovatý kocour v Dharamsale.
Je to opravdu on? Mambo, otec mých koťat? Přenádherný, svalnatý divoký kocour, který se
v mém životě tak znenadání objevil, ještě když jsem byla nezkušená
mladičká městská kočka – aby pak opět nečekaně zmizel?“
Tak vida, bude tu nejen lidské drama…
O autorovi:
David Michie se narodil v Zimbabwe, studoval v Jižní
Africe, žil v Londýně a nyní bydlí
s rodinou v australském Perthu. Řadu let seznamuje čtenáře s tím,
jak se v uspěchaném světě buddhisticky uklidnit. Jeho série o Dalajlamově
kočce sklidila úspěch na celém světě a i u nás všechny jeho knihy postupně
vychází. Na stránkách www.davidmichie.com
se o něm můžete dozvědět víc aktualit.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2020, www.synergiepublishing.com