Jan Bílý: Živoucí kruh
ak takto nastavené povinné oslavy musely časem zvrtnout do konzumu a … no prostě do toho, čím dnes jsou.
Návrat do cyklického času, zní podtitul této knihy. „Právě naše neschopnost ponořit se do cyklického času způsobuje onu paniku, která se u nás dostaví vždy tehdy,míří-li cokoliv, co prožíváme, dolů.“ Ať už jde o ekonomiku, cokoliv na světě nebo jen prostý fakt, že neuběhneme svou trasu bez zadýchání – och ejhle, stáří!!! Děs, který zažíváme v dnešním světě je typicky mužský. Strach ze ztráty růstu, výkonnosti.Jenže čas je cyklický. Naši předkové to dobře věděli.
Jan Bílý velmi čtivým a poutavým způsobem vrací čtenáře ke kořenům jeho duše. Vždy mne velmi zajímala témata spojená s rituály, pohanskými zvyky, počátky časů a podstata světa a života jako takového, nikoliv nějak duchovní a rádoby dnes komerčně profláknutá na všechny strany, ale něco tam dole, uvnitř… úplně hluboko.
Čas od času se na nějaké takové téma „vnitřních bohyní“ objeví na internetu, ale buď je to příliš složité nebo příliš kostrbatě napsané a nic z toho nemám.
Nevím, jak to autor tady udělal, ale jeho text mne doslova vzal za srdce i duši. Nedokázala jsem se odtrhnout a všechno do sebe zapadalo. Píše logicky, zároveň však srdcem, všechno padá na své místo a dychtíte po dalším jeho slově.
Přitom není nijak vzletný, ani to není styl psaní, který by nějakým závratným způsobem vyčníval, třeba jako Nigella Lawsonová v kuchařských knihách. Snad nějaké vnitřní charisma pana Bílého, nějaké to něco, ta tajná spisovatelská ingredience, kterou do Živoucího kruhu přisypal.
„Podíváme-li se na kultury, které byly nebo dosud jsou ve spojení s přírodou, zjistíme záhy jednu velikou odlišnost, které všechny tyto kultury oproti naší západní civilizaci mají: Zatímco my žijeme dopředně, lineárně (případně dokonce exponenciálně), všechny přírodní kultury znají a používají cyklický čas. Na uvědomění si tohoto faktu mnohdy stačí, abychom po měsíci stráveném kdesi ve třetím světě (někdy stačí už i druhý svět, jako právě zde v odlehlejší části Kréty) přistáli na letišti ve Frankfurtu nebo Londýně. Množství lidí-robotů, kteří kolem nás chvátají s malými kufříky a velkými cíli, s pohledem upřeným na maximalizaci zisku (ovšem nejen materiálního) a na cosi v dálce, kam je třeba se rychle dostat, nás v lepším případě rozesměje, v horším případě přivede do deprese, stažení se a zvážení našeho návratu do divočiny.“
No, kdo by popravdě, někdy nezažil podobné pocity.