Živoucí kruh

Recenzi k této knize naleznete ZDE.

„… Začali také spolu mluvit výlučně prostřednictvím malých krabiček, které, kdykoliv tyto na sebe upozornily, přikládali k uchu se slovy: „Sakra, už mě zase někdo otravuje“. Jejich dětská zvídavost a schopnost úžasu se vytratily stejně, jako jejich radost a štěstí. Zde by naše pohádka mohla skončit. Ale protože každá počestná pohádka by měla mít šťastný konec, budu vyprávět ještě kousek.

Nějakou dobu poté, co jim došla ropa a uhlí a delší dobu poté, co se všechno to škodlivé záření z jejich porouchaných elektráren vyzářilo, poté, co v důsledku všeobecného nedostatku všeho, co jejich krabice potřebovaly, tyto zhasly, a také už dávno nesvítilo žádné pouliční osvětlení, tehdy opět vyšly hvězdy. Lidí zbylo tak málo, že se jim nevyplatilo mezi sebou ani válčit, ani trumfovat sousedy, a tak měli hodně času. Samočisticí schopnost matky přírody se ukázala překvapivě větší, než vědci předpokládali – zato vyhynula většina vědců. Moře tehdy bylo docela čisté a tu a tam z něho vyskočil delfín. Protože už nebyly ulice, zmizela také pouliční kriminalita, a tak se lidé nebáli se zvečera procházet a v noci vysedávat na břehu moře, u ohňů pod Lunou a Mléčnou dráhou, a vyprávět si prastaré příběhy.

A tu, jednoho večera, doprovázena šuměním mořské pěny a rozkvétáním mořských sasanek, uprostřed rejdících ryb a moudrých chobotnic, vystoupila z vod a jemného oparu vznášejícího se těsně nad slaným horizontem Venuše. Krásná a zářící, plná lesku a obdivu. A všechno mohlo začít znovu…“

Na této knize jsem nejvíce ocenila, že autor zpracoval velmi atraktivní, ale zároveň nesmírně těžké téma. Nikdy jsem nikde na internetu nečetla článek na toto téma, ze kterého by mi v hlavě něco zůstalo. Buď byl příliš kostrbatý, nebo přepsaný a přeložený tak, že ztrácel svou čtivost. Jan Bílý dokázal vysvětlit cykličnost času, život našich předků i takové zvláštní věci, jako je duchovní světlo, způsobem, od kterého se nelze odtrhnout.